Historie obce Malá Morava [ Historie (archivní dokument) ]

Dnešní administrativní jednotka vznikla postupným připojováním vesnic ležících na severních svazích Hrubého lesa a jižních svazích Králického Sněžníku k jedinému správnímu středisku, Malé Moravě. Těmto sídlištím byl společný nepříznivý demografický vývoj po druhé světové válce, spojený s odsunem německého obyvatelstva a nedostatečným následným osídlením. Již v roce 1954 bylo k Malé Moravě připojeno Sklené, v roce 1960 následovala integrace Vlaského, Vojtíškova, Vysoké, Vysokého Potoka a Zlatého Potoka a v roce 1980 se tento proces uzavřel připojením Podlesí s osadou Křivá Voda. V roce 1991 žilo v areálu o rozloze 6827 hektarů pouhých 608 obyvatel ve 138 trvale obydlených domech.

Jméno vesnice (německy Klein Mohrau) je shodné se jménem vodního toku, při němž je rozložena a který na jižním konci zástavby ústí do hlavního řečiště Moravy. Na severní konec zástavby bezprostředně navazuje část Sklené. Západní okraj katastru tvoří současně hranici proti českému okresu Ústí nad Orlicí. Katastr Malé Moravy se postupně zvedá od jihu z údolí Moravy, jímž prochází silnice a železniční trať z Hanušovic do Čech, k západu do prvních kopců ze skupiny Králického Sněžníku, z nichž nejvyšší je Kámen (829 m). Vesnice má střední nadmořskou výšku 585 m.

Počet obyvatel Malé Moravy se od prvního úředního sčítání neustále snižoval. Proti 973 obyvatelům v roce 1869 zde žilo v roce 1900 již jen 834 lidí ve 165 domech. Až na jedinou výjimku se všichni hlásili k německé obcovací řeči. Čechů přibylo po roce 1918, ale i tak jich bylo v roce 1930 jen 23 ze 721 obyvatel. K podstatnému snížení populace došlo po druhé světové válce a v roce 1950 bydlelo v Malé Moravě 368 obyvatel ve 147 domech. Střediskový charakter obce přece jen zpomaloval úbytek obyvatelstva, a tak v roce 1991 bylo trvale obydleno sice jen 44 domů, ale žilo v nich 238 obyvatel, což bylo daleko nejvíce v celém areálu.

Jako farní ves v rámci nově zřízeného litomyšlského biskupství je Malá Morava zmiňována již v roce 1350. Fara, ale i ves, zanikly během 15. století a teprve v roce 1563 kolštejnská vrchnost přikázala obnovit rychtu v Malé Moravě a dala postavit dřevěný kostelík, který až do roku 1621 sloužil zdejším evangelíkům. Po třicetileté válce v roce 1677 hospodařilo v Malé Moravě 66 usedlíků. Ti si společně s Velkomoravskými a Vojtíškovskými postavili v roce 1689 nový kostel Nanebevzetí P. Marie, při němž byla v roce 1725 znovu zřízena fara. Brzy potom zřejmě bylo zahájeno v soukromých domech školní vyučování. Průmyslovým podnikem kolštejnské vrchnosti byla od konce 17. století sklárna. Do roku 1834 se počet domů v Malé Moravě zvýšil na 128 a žilo v nich 913 obyvatel. Od konce 18. století byla pečetním znamením Malé Moravy dvě zkřížená krojidla, nad nimi koruna a pod nimi kolo.

Po roce 1848 byla Malá Morava začleněna do staroměstského soudního okresu a šumperského hejtmanství. Zůstávala zemědělským sídlištěm; průmyslová výroba byla zastoupena jen malými podniky - družstevní mlékárnou, koželužnou, olejnou a dvěma mlýny. Na druhé straně ale postupně získávala střediskový charakter a institucionální vybavenost ji předurčila jako integrační středisko po druhé světové válce.

V roce 1876 bylo původní vězení pro pašeráky a pozdější celnice adaptováno na dvojtřídní školu. Když po roce 1918 přišly do obce rodiny českých železničářů (personál železniční stanice Malá Morava-Krumperky), byla v roce 1928 otevřena i česká menšinová jednotřídka. Zemědělskému charakteru vesnice odpovídal rozhodující politický vliv německých agrárníků, ale i zde se ve třicátých letech bezkonkurenčně prosadila Henleinova Sudetoněmecká strana.

V roce 1949 začal na zdejších pozemcích, ale i na zemědělské půdě okolních vesnic, hospodařit hanušovický státní statek. V roce 1990 byla v Malé Moravě základní škola nižšího stupně, prodejna smíšeného zboží a hostinec.

Jako památka raně barokní architektury je chráněn areál farního kostela a rokoková kamenná socha Immaculaty z roku 1771.